malého giganta s mozkem
vydlabaným žlutou mechanickou lžící,
vzpomínám výhled na obrovu korunu
zelenou a krušnohorskou.
Mezi černými plícemi velkoměsta
počítám důsledky tvůrčí dialektiky.
Budujeme pomníky civilizaci
a doufáme, že za nás kámen vychová naše děti.
Hledáme cestu z jeskyně planých slibů
do které zalézají spát sirény prokrastinace.
A domovina se pro nás stala toxickou,
umřela tu milovaná místa,
oblíbení lidé zejí prázdnotou.
To nejlepší jsme si propašovali s sebou
nikoliv v krvi
ale ve špíně za nehty.
I tak mě ta koruna,
napůl prostá všech kamenů,
občas mámí zpátky.
Volá mě Domů.
Dává mi při tom zapomenout,
že vzpomínky z mrtvých nevstávají.
