se z namodralé ranní oblohy
lehce jak zpřetrhaná pavučina
snesla hustá mlha.
Ponurým lampám
pomaloučku končila noční směna,
některé už ráčily předčasně uvadnout a uhnít.
Hnilobný odér nakupily
po kouřící víka kanálu.
Své nemrtvé vystupování
za nedobrovolný poplatek propůjčily
tvářím netrpělivého hloučku polorozpadlých gerontů,
který nemilosrdně klepal nákupními košíky
do rudě rámovaných prosklených vrat
a dožadoval se předčasného otevření filiálky
od brigádníků Kauflandu.
„Klíče má vedoucí non-foodu
a ten teď na stoupačkách
przní čelo s dárkovými kazetami-,
nám to říkat nemusíte,
my taky chceme domů!“
artikulovali pečlivě brigádníci
reagujíc na výhružky pobouřeného davu.
Mladíci při tom nepředstavitelně zasvinili sklo
výpary rozžhavených nozder
a způsobili akorát to,
že už tak napůl slepý shon
nejvěrnějších zákazníků
zcela ztratil přehled o dění
uvnitř pobočky obchodního řetězce.
Kousek odtud se za diskotékou
válelo těch několik méně zdatných
vikingských následovníků,
kterým se při marném pokusu
prolít se až do srdce Valhaly
píseň Valkýr na hony vzdálila
už po třetí sloce páté rundy,
a tak si tu poraženecky halekali nad svými břichoboly.
Ti úspěšnější hlasitě oslavovali
o pár bloků dál veselou písní,
jak se tak válečníci snažili z posledních sil prodrat
chodníkovým infernem skleněných střepů
a suchého listí.
Kdyby se tok jejich chůze přehnul
přes dlážděný kopeček pasáže U draka,
nejspíš by narazili na mě,
vašeho jinak tichého vypravěče
z Papírového náměstí.
Ožralý chorál se však se zacinkáním tramvaje
změnil v kvílení,
jak hlouček rázem procitl z chmelového rauše
a v zoufalé snaze dokutálet se před projíždějící tramvaj,
spoj číslo čtyři,
prorazili hlavou dveře do všeobecně oblíbené kebabárny,
pro jejíhož majitele byla tohle
po nekonečném strastiplném období vandalů,
přirozených blbců
a neohrabaných pijanů
poslední kapka.
Rozhodl se proto, že na celou hodinu zavře.
Na půlhodinu.
Když jsou ty Vánoce.
Tramvaj se teď se zacinkáním
jak had proplazila přes
okraj rezavého kontejneru
našeho Krabicového města
a já přemýšlím,
který z mých starých kamarádů
nejel na půl roku do Kyjeva
a nechá ze sebe v šest ráno
vydolovat pár zrnek kávy v horké vodě.
Z rozpačité digitální ozvěny spícího vorvaně,
která se v táhlých pravidelných rytmech
ozývala ze studené záře chytrého telefonu,
bylo jasné, že v tuto ranní hodinu nepochodím.
Alespoň mám boty.
A krabicové město.
Na které se z namodralé ranní oblohy
lehce jak zpřetrhaná pavučina
snesla hustá mlha.
