AΩ

Horizont si zapálil
Přes dusný ruměnec
Není vidět mrtvé
Na obloze.

Nechtěl jsem sám
Tak jsi šla se mnou,
V myšlenkách já
Doprovozen.

Ze světa je černá plocha.
Nakloněná, špinává,
Ponořená
Ve tmě

Ty nade mnou visíš,
Šeptáš, co chci slyšet,
lžeš mi, hlesneš
“Veď mě.”

V dálce ohně blikaj,
Temně tluče tepe
Srdce kraje
Zas a znova.

A já nevnímám
Ten hnus vzduchu,
Přesto mělas
Zůstat doma.

I to velký noční nic
Na tebe mě
Myslet nutí

Volil bych noční můru,
Než ze sna s tebou
procitnutí.

CYKLUS

Pod tebou hloub vodního lehátka
Ve spirále toku břečky zrezlé
Dávné vzpomínky; postavené
mohyly kdysi s vášní, teď vlezlé.

Nerovnosti ošlehané vodou do hladka
Stokrát nalezené na stejném místě
synchronní jako puštěná kazeta
osamělé večeři obývákové tísně.

Ale kým jsme? Řveš na ty kameny,
Které samy přec jsou odpovědí
a zároveň řeky lekcí, připomínkou,
Nelze škrábat vždy co svědí.

Poučeni jizvami na krajinách svých rukou,
volíme své činy, slova
Na čase už nezáleží, Romerovi
navrátilci ožívají znova. Znova. Znova.

Gif: TV Show True Detective

SEVER NA JIHU

Ve smyslně ubíjející anonymitě skleněného srdce
malého giganta s mozkem
vydlabaným žlutou mechanickou lžící,
vzpomínám výhled na obrovu korunu
zelenou a krušnohorskou.

Mezi černými plícemi velkoměsta
počítám důsledky tvůrčí dialektiky.
Budujeme pomníky civilizaci
a doufáme, že za nás kámen vychová naše děti.

Hledáme cestu z jeskyně planých slibů
do které zalézají spát sirény prokrastinace.

A domovina se pro nás stala toxickou,
umřela tu milovaná místa,
 oblíbení lidé zejí prázdnotou.

To nejlepší jsme si propašovali s sebou
nikoliv v krvi
ale ve špíně za nehty.

I tak mě ta koruna,
napůl prostá všech kamenů,
občas mámí zpátky.
Volá mě Domů.
Dává mi při tom zapomenout,
že vzpomínky z mrtvých nevstávají.