když jsem se po dlouhém večeru
stráveném v milé společnosti
vracel z Krabicového města
zpět do Zlomu.
Cítil jsem ve tvářích příjemnou únavu
a dokud alespoň nohy poslouchaly,
nekladl jsem na
zbytek svého kymácejícího se těla
žádné vysoké nároky.
Muselo to být ospalostí,
protože na drogy
jsem toho večera neměl hlavu
a na alkohol
peníze.
Okolní svět přede mnou začal ožívat.
Jindy lineární a nudná cesta
po úzkém hrbolatém chodníku
vedle silnice rovné jak pravítko
neměla oku co nabídnout
krom táhlého pásu poblikávajících lamp
a stromů z obou stran přiléhajícího lesa.
V pomerančově oranžových kuželech
pouličního osvětlení
jsem viděl prosebně tančit
zprohýbané zlámané prsty ,
které v době absence slunce
lačnily po světle sodíkových výbojek.
Zkroucené byly i kmeny těch dřevěných ještěrů,
promiskuitně se vystavující slunci za zády,
zatímco svět spal.
Hranaté hlavice vyzařující ospalou zář
seděly jako obvykle na dlouhých krcích vedoucích ze země.
Až dnes jsem si všiml,
že jsou ty krky zdobené malými plaketkami.
B3331, B3332, B3333…
Každý robotický zaměstnanec
továrny na světelné znečištění
měl svůj cejch.
Šel jsem v tichu kolem té velké spousty
předtím nikdy neviděných postav tanečníků s rukama vztaženýma
a otroků s tvářemi sklopenými.
Jak kvapný se náhle zdál tok mého života,
když mi došlo, kolik toho ještě stihnu zažít,
než stromy ve zrychleném běhu času dotančí svůj tanec.
Pak se snad lampy natruc nerozsvítí
a já nebudu mít kudy jít domů.
Žádné komentáře:
Okomentovat