Útlum

Tiskneš spoušť
a kolt u mé hlavy
přidušeně cvakne,
protože komora mezi námi
je prázdná.

Příjezd

Pluli jsme tmou
a příď ocelové bárky rozrážela vlny větru.
Z nočních hlubin se na hladinu vyplavila
řídká álej dřevinných torz,
opuštěné betonové krychle,
blyštivé zbytky silničního značení.

A horizont byl jen útes,

za nímž se v propasti oceánu
zračily jiskřičky utopených duší.

Silueta Města smogu nás vítala
pulzující světelnou aurou
plicního karciomu chemičky.

Pochodně průmyslu plály a zhasínaly,
jak nadšení střídala v pravidelném rytmu rezignace.
Stejně jako v lidech, které jsme míjeli.
Ostrovany ztracené v mlze zadýchaného okna.

Pryč z města, tam kde tma střídala tmu,
jsem viděl temný stín dýmajících kolosů
a žhnoucí stovku očí
prorostlých soustavou drátů, žebříků, plošin a trubek.
Srdce tlouklo dál v odrazu tvarujícím stromy přiléhajícího lesa.

Silnice do Krabicového města byla přímá a dlouhá.
Clem byla vytrvalost.
Vybírala ho vítající cedule před kruhákem.

Gif Credit: Waneella

Cesta do Zlomu

Byly tři ráno,
když jsem se po dlouhém večeru
stráveném v milé společnosti
vracel z Krabicového města
zpět do Zlomu.

Cítil jsem ve tvářích příjemnou únavu
a dokud alespoň nohy poslouchaly,
nekladl jsem na
zbytek svého kymácejícího se těla
žádné vysoké nároky.

Muselo to být ospalostí,
protože na drogy
jsem toho večera neměl hlavu
a na alkohol
peníze.

Okolní svět přede mnou začal ožívat.

Jindy lineární a nudná cesta
po úzkém hrbolatém chodníku
vedle silnice rovné jak pravítko
neměla oku co nabídnout
krom táhlého pásu poblikávajících lamp
a stromů z obou stran přiléhajícího lesa.

V pomerančově oranžových kuželech
pouličního osvětlení
jsem viděl prosebně tančit
zprohýbané zlámané prsty ,
které v době absence slunce
lačnily po světle sodíkových výbojek.

Zkroucené byly i kmeny těch dřevěných ještěrů,
promiskuitně se vystavující slunci za zády,
zatímco svět spal.

Hranaté hlavice vyzařující ospalou zář
seděly jako obvykle na dlouhých krcích vedoucích ze země.

Až dnes jsem si všiml,
že jsou ty krky zdobené malými plaketkami.
B3331, B3332, B3333…
Každý robotický zaměstnanec
továrny na světelné znečištění
měl svůj cejch.

Šel jsem v tichu kolem té velké spousty
předtím nikdy neviděných postav tanečníků s rukama vztaženýma
a otroků s tvářemi sklopenými.

Jak kvapný se náhle zdál tok mého života,
když mi došlo, kolik toho ještě stihnu zažít,
než stromy ve zrychleném běhu času dotančí svůj tanec.

Pak se snad lampy natruc nerozsvítí
a já nebudu mít kudy jít domů.

Na Krabicové město

se z namodralé ranní oblohy
lehce jak zpřetrhaná pavučina
snesla hustá mlha.

Ponurým lampám
pomaloučku končila noční směna,
některé už ráčily předčasně uvadnout a uhnít.

Hnilobný odér nakupily
po kouřící víka kanálu.
Své nemrtvé vystupování
za nedobrovolný poplatek propůjčily
tvářím netrpělivého hloučku polorozpadlých gerontů,
který nemilosrdně klepal nákupními košíky
do rudě rámovaných prosklených vrat
a dožadoval se předčasného otevření filiálky
od brigádníků Kauflandu.

„Klíče má vedoucí non-foodu
a ten teď na stoupačkách
przní čelo s dárkovými kazetami-,
nám to říkat nemusíte,
my taky chceme domů!“
artikulovali pečlivě brigádníci
reagujíc na výhružky pobouřeného davu.

Mladíci při tom nepředstavitelně zasvinili sklo
výpary rozžhavených nozder
a způsobili akorát to,
že už tak napůl slepý shon
nejvěrnějších zákazníků
zcela ztratil přehled o dění
uvnitř pobočky obchodního řetězce.

Kousek odtud se za diskotékou
válelo těch několik méně zdatných
vikingských následovníků,
kterým se při marném pokusu
prolít se až do srdce Valhaly
píseň Valkýr na hony vzdálila
už po třetí sloce páté rundy,
a tak si tu poraženecky halekali nad svými břichoboly.

Ti úspěšnější hlasitě oslavovali
o pár bloků dál veselou písní,
jak se tak válečníci snažili z posledních sil prodrat
chodníkovým infernem skleněných střepů
a suchého listí.

Kdyby se tok jejich chůze přehnul
přes dlážděný kopeček pasáže U draka,
nejspíš by narazili na mě,
vašeho jinak tichého vypravěče
z Papírového náměstí.

Ožralý chorál se však se zacinkáním tramvaje
změnil v kvílení,
jak hlouček rázem procitl z chmelového rauše
a v zoufalé snaze dokutálet se před projíždějící tramvaj,
spoj číslo čtyři,
prorazili hlavou dveře do všeobecně oblíbené kebabárny,
pro jejíhož majitele byla tohle
po nekonečném strastiplném období vandalů,
přirozených blbců
a neohrabaných pijanů
poslední kapka.

Rozhodl se proto, že na celou hodinu zavře.

Na půlhodinu.
Když jsou ty Vánoce.

Tramvaj se teď se zacinkáním
jak had proplazila přes
okraj rezavého kontejneru
našeho Krabicového města

a já přemýšlím,
který z mých starých kamarádů
nejel na půl roku do Kyjeva
a nechá ze sebe v šest ráno
vydolovat pár zrnek kávy v horké vodě.

Z rozpačité digitální ozvěny spícího vorvaně,
která se v táhlých pravidelných rytmech
ozývala ze studené záře chytrého telefonu,
bylo jasné, že v tuto ranní hodinu nepochodím.

Alespoň mám boty.
A krabicové město.
Na které se z namodralé ranní oblohy
lehce jak zpřetrhaná pavučina
snesla hustá mlha.

†

Vím, kde tě najít,
přesto mi zůstáváš ztracena.
Abych tě slyšel,
klesám na dno.
Abych tě viděl,
upírám zrak do temnoty.
Shlížím do propasti už léta,
Tma nakonec vždy ustoupí barvám.

Gif: TV Show Vikings

AΩ

Horizont si zapálil
Přes dusný ruměnec
Není vidět mrtvé
Na obloze.

Nechtěl jsem sám
Tak jsi šla se mnou,
V myšlenkách já
Doprovozen.

Ze světa je černá plocha.
Nakloněná, špinává,
Ponořená
Ve tmě

Ty nade mnou visíš,
Šeptáš, co chci slyšet,
lžeš mi, hlesneš
“Veď mě.”

V dálce ohně blikaj,
Temně tluče tepe
Srdce kraje
Zas a znova.

A já nevnímám
Ten hnus vzduchu,
Přesto mělas
Zůstat doma.

I to velký noční nic
Na tebe mě
Myslet nutí

Volil bych noční můru,
Než ze sna s tebou
procitnutí.

CYKLUS

Pod tebou hloub vodního lehátka
Ve spirále toku břečky zrezlé
Dávné vzpomínky; postavené
mohyly kdysi s vášní, teď vlezlé.

Nerovnosti ošlehané vodou do hladka
Stokrát nalezené na stejném místě
synchronní jako puštěná kazeta
osamělé večeři obývákové tísně.

Ale kým jsme? Řveš na ty kameny,
Které samy přec jsou odpovědí
a zároveň řeky lekcí, připomínkou,
Nelze škrábat vždy co svědí.

Poučeni jizvami na krajinách svých rukou,
volíme své činy, slova
Na čase už nezáleží, Romerovi
navrátilci ožívají znova. Znova. Znova.

Gif: TV Show True Detective

SEVER NA JIHU

Ve smyslně ubíjející anonymitě skleněného srdce
malého giganta s mozkem
vydlabaným žlutou mechanickou lžící,
vzpomínám výhled na obrovu korunu
zelenou a krušnohorskou.

Mezi černými plícemi velkoměsta
počítám důsledky tvůrčí dialektiky.
Budujeme pomníky civilizaci
a doufáme, že za nás kámen vychová naše děti.

Hledáme cestu z jeskyně planých slibů
do které zalézají spát sirény prokrastinace.

A domovina se pro nás stala toxickou,
umřela tu milovaná místa,
 oblíbení lidé zejí prázdnotou.

To nejlepší jsme si propašovali s sebou
nikoliv v krvi
ale ve špíně za nehty.

I tak mě ta koruna,
napůl prostá všech kamenů,
občas mámí zpátky.
Volá mě Domů.
Dává mi při tom zapomenout,
že vzpomínky z mrtvých nevstávají.

Uspěchané mýty

Pod betonovou klenbou
za znělky poledních zpráv,
se diváci zasloužili modrým palcem o to,
že drak sežral prince,
zatímco spolu seděli na hanbě 
za sexuální harašení,

mezitím mniši skleněných věží
opakováním posvátných rituálů
dosáhli apatie
a přepnutím spínače
LED osvícení.

Anonymní spasitelé
zemřeli nedopatřením,
zmláceni časem,
uštváni rutinou,
vykoupeni slevou na urnu.

Vzpomínáni v nachových sítích
pavoučího boha,
jsou v statusových epitafech
oplakáváni smajlíky,
zatímco jim otupělé tváře
rozsvěcí místo svíček kontrolky
chytrých telefonů.

Dětští hrdinové
dobrovolně uzavírají Merkuria
do pet lahve
a jeho stín si nechávají tisknout
na vtipná trička.

Jejich kulturu křísí nekrofilie
a konzument se stává Uroborem,
kterého číšník s tváří z časopisu
přesvědčuje o tom,
že dračí ocas bude dnes
chutnat jinak než včera. 

Orfeové velkoměst podstupují
sestup po eskalátorech,
ve snaze získat v metru zpět svou animu.
Místo Kerbera jim strach nahání tikající kufříky.
Záskok za Chárona vzali obtloustlí revizoři
a svou jedinou opravdovou lásku
moderní hrdina po výstupu ztrácí
kvůli pokutě za propadlý jízdní kupón.

Na červené lampy lákají jak sirény bordelů
tak fata morgana ká-ef-céček.
Všude však čeká jen náruč Kirké
měníc Odysseovu výpravu
ve vepře v nablýskaných přilbách.

Takové jsou ty uspěchané mýty.
Pokřivené motivy,
čisté před svým narozením,
pošpiněné setkáním se životem.
Celistvé a pravdivé, přesto neúplné.

Astrální kosmonauti

Vyvrženi z jediné kosmické dělohy
Do třech koutů mysli Plutónova fauna,
Do třech ostrých hran střepu v oku Adersena,
Do třech vyhaslých hvězd vesmírného vrakoviště,
Snoví mořeplavci havarující do žumpy,
Osiřeli jsme obaleni v blátě a sračkách,
V časech oslav však zůstáváme bratry.
Řítíme se korábem
Po všech pěti strunách naší galaxie,
Jejich kosmické písně a můj deník kapitána.
Já a mí kopiloti,
Navěky čistí, navěky špinaví,
Každý sám, všichni dohromady,
Letíme domů
nebo o tom alespoň sníme.

Šaman Adi Das

Rozběhl se.
Jeho černé běžecké boty bubnovaly na tvrdou asfaltovou silnici v pravidelném rytmu.
Vyvolával v duchu první element. DUM DAM DUM DAM DUM DAM.

Země odpověděla:,,Už je to dávno."
,,Něco jsem si musel urovnat."
Element země utichl.
Šaman slyšel jen pleskavé odrazy svých chodidel.

Druhý element na sebe nenechal dlouho čekat.
Žár v jeho svalech ho překvapil.
Ozval se brzy. Příliš brzy. Mnohem dříve než šaman očekával.
Bolest vystřelila tak náhle a prudce, že běžíc zavrávoral a málem zakopl.
,,Kde jsi byl tak dlouho?" vyštěkl oheň podrážděně.
,,Ve své hlavě. Byl tam celkem binec."
Palčivá křeč ho držela za bok a rameno.

Pochopil, že zemi ani oheň nepřesvědčil.

Běžel dál. Nezastavoval.
Vítr mu bral dech z plic a nedal mladíkovi pokoj,
dokud nezačal hlasitě sípat a lapat po vzduchu.
Element k němu nepromluvil.
Vítr tu byl vždy.
Celou tu dlouhou dobu předtím.
Vše viděl a tak se nedožadoval omluv.
O to víc byl jeho trest krutý.
Donutil ho zastavit.

Doběhl dál než čekal, ano.
Nebylo to ale ani zdaleka tolik, kolik byl zvyklý uběhnout před sedmi lety.
Čekala ho hodně dlouhá cesta zpátky k tomu stát se opět mocným šamanem.

Jako poslední odpověděla voda.
Pohladila jej po tváři a ramenech.
Ona jediná necítila potřebu v něm probouzet pocit viny.
Ona jediná necítila křivdu.
,,Už brzo ti odpustí. Uvidíš." zašeptal povzbudivě pot na jeho čele
a zůstal s ním, dokud mu to purpurový soumrak starého slunce dovolil.

Gif: TV show Dragonball Z

Mlíko a kouř

Má nenabažená chuť po konkrétním
jen usvědčila nesmyslný přebytek ovcí v malé ohrádce,
zbytečný přepych zakouřeného maloměsta klaunů a vlků,
a zvráceného špeha Darwinova na trhu s cihlou a maltou,
kde spor vyhraje nejpostradatelnější človíček
s největší hrstí papíru v mávající pevně sevřené pěsti.

Neznamenala nic než to,
má neočekávaná galantnost u turniketu,
konzumní šarm mezi regály
a nenalezení hledaného ve třech sousedících příšerách,
bolácích města, droze obézní sousedky,
magistry Žíly křečové,
s velkými taškami
po mrtvém feťákovi,
válečném hrdinovi,
který padl za chuťový pohárek ve válce s dobou.

Ze zelené opice stal se mezitím dračí mrzák
a mí přátelé v čajovně ztichli,
vyjadřujíc upřímnou soustrast klidu,
který za chvilku rozbilo cosi hrozného.

Gif: Spirited Away

Narozeniny

Vyléčen z víry v paranoidní totem,
v jehož stínu odmítal vyrůst,
jak poslední Petr Pan Teplic,
zvolil si jediný kord,
který měl dostatek strun.

A se zbraní, jež hýřila ironií,
neb život nebrala ale dávala,
stal se opilým poustevníkem,
jedinečným autobusovým trosečníkem,
aby mohl promlouvat s činžáky a paneláky,
tyčícími se nad poplivaným centrem
studentských lágrů a arabských lázní.

Tak proplouvá rodným městem
notoricky ztracený ve světě,
ale znovuzrozený ve slovech,
sám sobě spasitelem,
se zvukovým záznamem ze skládky snů.

A právě tehdy jsme se potkali,
dva hrdinové zvrácených hodnot.
Zmuchlané pláštěnky
moralizujíci leda tak samy sebe,
v autorově zatracení a bez zásad.
Bez prestiže, se zašlou noblesou.

Mě kopli do koulí a on šel shánět
drogy, které vlastně ani nechtěl.
Čapí sněm různých barev se poté rozletěl
a my oba i s marnotratným bratrem
kulhali celou věčnost,
kterou nám noc dala,
až na místa,
kam bych ani nechtěl víckrát vstoupit.

Mafiánské pivo chutnalo jako pivo,
dokud ospalý Mostečan nerozlil sklenku.
Pak se krom výparů toho moku
místností linuly i výpary kyseliny močové.
Ano, tolik jsme se báli, bratři moji.

Tak snad abychom vyrazili o dům dál, ne?
Do kutlochu nepořádných múz
mezi satirickým ghettem a generálním štábem,
v oknech VHS kazet se zámky v kapslíkových pistolích
ze slepých válek pacifistů, kteří se dělí o jednu koupelnu
a močí na stejnou pavučinu v jednom hajzlu.

S příslibem zítřka setkali jsme se zítra přes rok právě tady a teď
a mně nezbývá nic jiného než přát mu to stejné co loni:
Kurva hustý narozeniny!

Duchové

Jsme duchové, pohublá prázdná nic bez tváře. Bloudíme světem žijících, půjčujeme si jejich obličeje, vyplňujeme prázdnotu jejich prostými kecy a myslíme si, že si tak koupíme život. Jsme duchové, odsouzení k věčnosti neustálého opakování osudových chyb, jenž nás zničily.

16.5.2013- Adamovi

Kdybychom byli šťastní a nesmrtelní, bůh chcípne nudou.

Středa

Nozdry světel noci mě dnes večer
vdechly do náruče cizího města.
Pohlazení ulic projede hrudí tesklivě,
a zároveň chladně a prudce 
jako dotyk špatně hrající kurtizány,
zatímco mé zmrzlé tělo dál
tiše proplouvá vzpomínkami na jiná místa,
tak důvěrně známá,
vzdálená a přitom pořád na dohled.
Ztratil jsem se ve městě
nebo ve své hlavě?

Gif: Paprika

Jednou večer

Nedávno jsme spolu mluvili. Ona a já. Moje životní filozofie stojí mezi námi na talíři. Bůh je škodolibý, vyhledává napětí a dobře se u něj baví. Ona vrtí hlavou a usmívá se: ,,Dostal jsi, po čems toužil." ,,Ale za jakou cenu?" nechápu, že to stále nevidí. ,,Dostal jsi to se vším, co k tomu patří. Možná by sis měl dát pozor na to, co si přeješ." Staré paradigma mého zrychleného tepu se rozpadá na prach. Má pravdu.

Dvojitej kuřecí na víně

Zůstali jsme jen my dva,
potravinové produkty
s krátkou (s)potřebností
naaranžováni vedle sebe
v šeru poblikávající žárovky.
Servírovaní na víně
se spoustou otázek a žádnými odpověďmi.
Úplně bez ambic, bez vyhlídek,
bez naděje, bez obalu
stali jsme se symbolem
toho, čím jsme byli
a čím už nám nikdo nedovolí být.
Jak mladé byly naše duše,
než je začalo formovat tohle město.
A jak divokými se mohly stát,
kdyby je žár nesežehl doběla.
Ale svět to nezajímá.
Nebude nás obdivovat ani pět sekund,
než nás sežere zaživa.

Otílie

A tak tvá mysl poletuje nahá a těžká,
otupena neustále se opakujícími tóny
hudby měst.
Nesnažila ses procitnout z barev a pachů,
ale nakonec jsi na hranici věčného schizma
z roztrhaných rodinných fotek
prozřela pokažená a zlomená,
nekonečnou a tichou tmou apeironu
v temných očích náčelníkovy dřevěné masky,
a i já tam jsem,
pojídajíc drobky tvého šílenství,
ve skleněné veslici hledám tvou brož,
ten kýč poskvrněný slzami nostalgie a nevědomosti,
na vodách černých a hlubokých,
dokud ji nenaleznu, ze sna nevylovím,
to tvá láska něžná byla šperkem tak ryzím a nádherným
a teď je navěky pryč.

Gif Credits: Sabato Visconti

Nevěrné VHS

Včera jsem si půjčil ve videopůjčovně kazetu. Teď na ní koukám a obraz zrní. Napadá mě, kolik očí před těmi mými se zamilovalo do kýčovitého přebalu a kolik rukou pak leštilo nádobí u toho, co teď vidím na obrazovce. Přemýšlím, zda vůbec koukat dál. Jestli to právě neztratilo intimitu ve všem tom zrnění. Co zrnko, to podpis.
Všimnete si nezvyklého šumu v třicáté-první minutě a je vám jasné, že to byla nejspíš oblíbená pasáž chlápka před vámi.

Zajímá mě, jak ten film skončí?

Ne, vlastně ne.

Gif: Metropolis